Jak Ela k chlapci přišla

28. března 2014 v 23:13 | Ela |  Dlažba, co neznamená svět
"Na plese jsem viděla tvého chlapce. Myslím, že ho znám od vidění. Jak se jmenuje?" ptá se spolužačka.


'Mého chlapce? To ale není můj chlapec! Pseudotechnik?!' koušu se do jazyka polykajíc nevyřčené a slušně odpovídám na položenou otázku přikládajíc i město bydliště.
Hloupý pseudovýslech samozřejmě pokračuje otázkou, kde jsme se vlastně seznámili. Odpovídám popravdě, neboť pravda je nejlepší lží. "Na Vysočině, už je to pár let."
"Aha, to jsem nevěděla, že už pár let někoho máš." No to já také ne.

Ale abychom se vrátili zpátky do reality: Naivně jsem si myslela, že po plese se něco semele. Uklidila jsem doma, nechala naložené krůtí v lednici... A jak to tak chodívá, došla jsem domů sama odmítajíc svezení taxikářem. Ani nevím, jestli jsem nadávala více na svůj doprovod, nebo na jiné kohouty ze smetiště.

"A víš, že je tu pan Neuron?" přišel Kloboukář.
"Vím, zdravili jsme se. A mimochodem, toto je Pseudotechnik, toto je Kloboukář." odpovídám a představuji hochy navzájem tak, jak se sluší a patří.
"Kloboukář... Spíš pan Kloboukář," opravuje mě. "A víš, že je tu pan Neuron?" ptá se znovu a znovu jako kolovrátek.
"Vím, vím, mluvili jsme spolu."
"Co škola? Co test?" ptá se, aby řeč nestála.
"Dobré, napsala jsem."
"To je skvělé. Ale ty jsi hrozně chytrá," začíná Kloboukář pochlebovat tak, jako nikdy předtím. V daný moment mě mrzí, že rukama svírám křečovitě kabelku a ne předloktí Pseudotechnika. Kdyby nic jiné, vypadalo by to lépe.
"A víš, že je tu pan Neuron?" Vím, říkáš mi to už poněkolikáté. "A s holkou."
"Samozřejmě. Znám ji. Zdravily jsme se."
".... Raději půjdu dál, užívej si večera," konečně se Kloboukář loučí.
"Půjdeme domů?" ptá se Pseudotechnik. "Stejně nás tu už nic nečeká."
Dívám se okolo sebe. Vidím několik lidí, se kterými bych se měla pozdravit a prohodit s nimi několik zdvořilostních frází. Pohlédnu znovu na Pseudotechnika a je mi jasné, jak moc se to nehodí. Extempóre s Kloboukářem stačilo. A ta napůl vyslovená žárlivost na popularitu též.

Další čtvrtek se Kloboukáře ptám, jestli jeho chování na plese bylo v dané situaci vhodné. Ptá se, zda jsem tam měla amanta. Kývu na souhlas. A začínám frflat.
"No já si všiml, že se ti nelíbí, že mluvím o panu Neuronovi. A že se s tebou bavím. Ale musí si zvykat. Nebude jediný, kdo se s tebou bude kdy bavit."
No to nebude. Ale ty také ne.

"Říkala jsi, že mi chceš hodně věcí," říká pan Neuron, vypínaje počítač.
Zdvihám obočí až k linii vlasů. "To bylo snad všechno, měla bych po tobě chtít snad ještě něco?" Zeptat se, co děláš dneska večer? To určitě. 'Ženy nežiarlia, ženy predvídajú.'
A tak řešíme hypotéku a peníze, což jsem ani v plánu neměla. A Kloboučníka, kterého jsem nikdy řešit nechtěla.

Popravdě nevím, co si o tom všem mám myslet. Však co už.
"Naše největší sláva nespočívá v tom, že nikdy nepadneme, ale v tom, že po každém pádu znovu vstaneme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Orida Orida | Web | 12. října 2014 v 22:23 | Reagovat

No a to sa tak niekedy stane, že jeden ani nevie ako a zrazu má chlapca :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama