Deklarace války

9. března 2014 v 8:53 | Ela |  Mopslíky sú hlúpe psy
Říká se, že ženskými zbraněmi jsou líčidla a slzy, nikdy však současně. Pravda, něco na tom bude.


Nechtěla jsem hlídat psa. A stejně mi ho strčila. Tedy nahoru. Ať si ťape, ať si kňučí, není to můj pes. A ať si klidně žije daleko ode mě, třeba v zemi Duhového prince. Jenže co by tam dělal, že ano.

Podobné je to i s přítelem Slečny psové. Nechci ho ani vidět, přesto jsou však jeho botičky první věcí, kterou spatřím, když jdu prát. Dobrá, možná to byla bunda, leč kvůli kožíšku jsem si myslela, že patří Slečně psové.

A protože jsem holka poťouchlá, jež nemá ráda ubohé předvádění se ničím, řídila jsem se větou výše uvedenou. Zbožňuji své vlasy po pás (nemusím-li je sušit nebo nejsou-li příliš zamaštěné), protože jakýkoliv jednoduchý účes je elegantní a během 5-10 minut hotový. A bez tužidel. Ale zpátky k věci, během deseti minut se mi na hlavě svíjel drdol z hadovitých provazců, oči a rty jsem měla zvýrazněné, tričko s výstřihem oblečené... a šla jsem péci chleba.

Inu, Slečna psová byla v šoku. Ptala se, kam jdu. Já nikam nešla, jen péci chleba. To člověk musí vypadat před návštěvou jako trhan? Pseudochudák Slečny psové zapomněl mluvit. Naštěstí, protože z něj akorát padají historky sloužící nejspíš ke kompenzaci jeho velikosti bot.

Vážně, těším se na teplo. Protože to budu moci chodit v pěkné sukni a tričku s výstřihem až kdo ví kam. I kdybych měla zmrznout. Nejsem hlídač. A v takovéto válce je Slečna psová proti mě bezmocná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama