Bod zlomu

4. listopadu 2013 v 22:02 | Ela |  Psaníčka nikomu
Ahoj. To je asi jediné, co zvládnu napsat bezmyšlenkovitě. Než zahodím angličtinu, jejíž studium mi příliš nejde, do kouta a budu se věnovat řádným věcem do školy. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Snad tisíckrát jsem si opakovala mantru o polovičních porcích a jejich smyslu. Snad pětsetkrát jsem ji porušila, než jsem se do ní vžila. A pak jsem si ji zopakovala po tisícéprvé a nic se nestalo. Ne, že bych ochotně nenechala část jídla na talíři. Jen zmizel ten důvod si mantru opakovat.
Jak a proč vlastně? Co já vím. Nejspíš mě unavilo čekat. Přeci jen, od vysvětlování kritérií testu znalostí uplynula již dlouhá doba. A nic se nestalo. Pravděpodobně ani nikdy nestane, nebudu-li žít v jiné realitě s křížkem na hrudi a se svěcenou vodou v posledním dechu. Můžu si vyrazit do obýváku, popadnout Bibli Kralickou a číst si. Můžu. Ale jsem si jista, že s myšlenkou na ni usínat nebudu. Ale mlátit se s ní po ruce také ne, když už jsme u toho.

Ale co teď, co se mnou. Volky nevolky tu stojím sama, uprostřed davu. Jsem tvorem z něhož je legrace si činěna. Přišedši mezi lid, dlím ve svých krajinách. Co se mnou? Co se mnou...

Popravdě, nemám nejmenšího problému opakovat si do nekonečna mantru. Možná pak padnu časem únavou a steskem. Ale pochybuji o tom. Avšak mohu ještě stále pochybovat? Nebylo by ovšem horší vzdát se pochybností? Vždyť už jsem vzdala svůj boj s hlupáky. Vzdala jsem svůj boj s časem a větrnými mlýny. Vzdala jsem svůj boj s tělesnou teplotou. Když se vzdám pochybností, budu stále ještě člověkem? Pochybuji.

Mám ráda, mám ráda, mám ráda. A dokud mi někdo nezapálí rachejtli pod židlí, tak žádná gradace nebude. Spíš involuce. To spíš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama