Výlet do neznáma

6. ledna 2013 v 13:44 | Ela |  Psaníčka nikomu
A bylo jaro. Náhodné střetnutí, či co. Tisíc věcí smíchaných dohromady.


Po výletě snad k babce kořenářce, nebo jen do přírody po kamených schodech, jsme skončili u něj doma porovnávajíce kuchyňskou linku. Mám stejnou, však je z Ikey. A každý přeci nakupuje v Ikee. Snědla jsem maso, co jsem měla s sebou na cestu, nabízené knedlíky jsem s díky odmítla.
Pak byl čas jít, devítka ujela. Šli jsme tedy pěšky, protože to se dá. (Já jen, že devítka v tom městě nejezdí.) Nedopatřením jsme došli na autobusové nádraží, on nevěděl, kam dál. Já ano, neboť už jsem tam kdysi byla. Vskutku?
Šli jsme po chodníku se zábradlím. Na tramvaj. Potkali jsme část mých spolužáků, měli jsme projít okolo školy. Spolužáci se podivně překvapeně culili, zábradlí zmizelo, já pustila ruku a utekla do silnice.
Málem mě zajelo couvající auto, bílá fábie. Vší silou jsem ho odtlačila a vrátila se zpátky.
Sedli jsme si na zábradlí naproti cukrárně v budově školy. Za chvíli měli nabízet čokoládové koule zdarma. Tak jsme počkali, devítka stejně nejela, a povídali. Pak vyšel pán, snad školník, či co. Ne, že bych se neskryla za zábradlí, aby si mě nevšiml, co kdyby.
A pak byl konec, vzali jsme si každý čokoládovou kouli, doběhli červenou devítku, která rozhodně nebyla Plzeňskou tramvají, protože tam nejsou tramvaje červené, a stejně tam devítky nejezdí. A vůbec byl konec a nikdy se to nestalo, protože auto neodtlačím, za ruku se s nikým nevodím, a město už vůbec nevypadalo tak, jak jsem ho z dob kdysi znala. A hlavně... přišla jsem si jako nejspokojenější člověk na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama