Trochu důvěry, prosím!

13. ledna 2013 v 17:34 | Ela |  Psaníčka nikomu
Tak jo. Asi nebudu pracovat s lidmi. Když už ve mě ty, ty, ty, ty a ani ty nemáte důvěru. Ale tak já to chápu, jsem okolí děsně nebezpečná. Vážně děsně.


Popravdě řečeno, moc těm všem lidem okolo nerozumím. Ano, uznávám, sice nejsem takový fanoušek lidí, že bych se musela rozplynout, jen co vidím člověka. Vlastně se nad lidmi nerozplývám téměř nikdy, pokud do nich tedy nedloubu pinzetou. Ale tak to ze mě snad nedělá děsivého tvora. Nebo snad ano?

Spolužačky mi říkají, že jsem svému okolí nebezpečná. Snad je to pravda a snad i s tou florbalkou působím děsivě. Jenže nemůžu hrát florbal bez ní, že.
Také říkají, že by bylo nejlepší, kdybych se k dětem nepřibližovala, že bych na ně byla zlá, že by utekly. Nemusím snad říkat, že zrovna toto mě mrzí. Hlavně proto, že to není pravda. Neujde mi malý bratranec, neujde mi sestřenice, neujdou mi snad ani děti známých mých známých. Vlastně neujde nikdo, jen hloupí dospělí.

Často poslouchám, jak jsem špatná. Co všechno bych měla změnit. Že bych měla být méně sebestředná a exbicionistická, že bych měla být na ostatní milá, že bych se měla víc usmívat. Že se ani nediví, že nikoho nemám. Pak se zas dozvím, že budu stejně pracovat ve spermabance. A jestli chci mít v budoucnu vůbec děti. A pak tu byly novoroční ohňostroje a všichni se pusinkovali a já tam stála navíc a do počtu. A pak jsme dnes měli návštěvu a zas se omílalo bydlení a dovolené a děti a toto všechno. A já si opět přišla tak smutně a... staře.

Já vím, zatím ještě nejsem stará a šeredná. Ano, mám pětset a jednu mouchu (kdo však ne). Ale nic to nemění na tom, že si občas připadám beznadějně.
A jo, jasně, vím, že bych neměla tvrdit, že budu pouštět příští rok hrůzu na prváky (jestli...), jenže je to jedno z mála tvrzení, které mi lidé věří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama