Na rozcestí bez mapy

22. prosince 2012 v 18:21 | Ela |  Dlažba, co neznamená svět
Měli jsme večírek. S kruhem. A pak jsem nešla sama domů přes půl Prahy. Ne, spala jsem na koleji. Zázrak. Původní plán spát v rigolu se ukázal jako nepohodlný, či co. A tak jsem se překlopila ke kamarádovi na postel. Pardon, no, na břiše nespím.


Koneckonců, nikdo si nestěžoval. Kamarádka měla pro sebe celou postel a kamarád nebyl nalepený na zeď. Spacák totiž neposkytuje nadměrné množství místa, to je všeobecně známo. Ale jak jsem se zvládla zmáčknout pod 45 cm, to mi bude navždy záhadou. Co už.

Škubnout rameny a hodit všechno za hlavu. To by se mi tak líbilo. Jenže to tak dobře nejde. Přála bych si nežít s utkvělou představou, že ruinuju lidem životy. S představou, že mě lidé konstantně stráží a co hůře, snaží se mi vnutit svůj názor. Ššš. A ne, nechovala jsem se jako Jana, naše bývalá lektorka.

Pokud tu školu nedodělám, tak budu sekretářka. Mám totiž fenomenální paměť. Áno, databáze je zde k vašim službám. Pamatuju si totži všechno na světě. Kromě věcí podstatných pro zkoušku. Měla bych to začít brát jako kompliment. Jenže já nechci. Vědění je moc. A přesně proto jde ze mě strach. Strach? Vždyť jsem svým způsobem k smíchu. To vážně nevidím, že se mi lidé smějí za zády? I kdyby, nechám je se smát. Co jiného mi také zbývá.

A když ne fenomenální paměť, tak auru okolo sebe. Která přiměje všechny, aby na mě zazerali v momentě, kdy vejdu do posluchárny. Pff, auru. Spíš na sebe zazeráme, protože se to zazerání stalo událostí zpříjemňující můj den. Neměli by mi měřit puls, tlak a ani dechovou frekvenci. Stejně by to bylo k ničemu. Přísahám u póru, bravčového mäsa a bílých myšek, že se nikdy dál než přes zazerání nedostanu. S ohledem na pernamentnost života, emocionální kriplovitost a mojí pověst. Hlavně na tu.

Skřípu zuby. Kdyby byl zase leden. Nepolila bych se kávou z automatu a nesmála bych se jak blázen. Někdo by netelefonoval a pak by nás nenahnal do práce. Neříkal by, že jsme pomalí, a já bych se nebránila. Neříkala bych někomu, ať se neudusí a nebyly by ryby. Nešla bych s kamarátovou-tenkrát-frajerkou k baru koupit si pivo. Nebyly bychom někým zastaveny a nebyly by ryby. Nebyly by ryby. A neměla bych pověst, kterou mám.
Jenže leden byl. Je to nutné vůbec konstatovat? Stalo se, co se stalo. (Nic.) I teď po jedenácti měsících se to musí vytahovat. Kdyby tu nebyl někdo, kdo si zaznamenal mojí prezenci přes půlku místnosti. Kdyby někdo nekřičel ze schodů, proč nečekáme venku. (Ach ano, nikdy jsme nebyli mistři v inteligentních konverzacích.) Kdyby lidé radši strkali své nosy jinam než do mého neexistujícího milostného života. Jenže žádná kdyby nejsou, stejně tak, jako není leden.
A tak teď můžu jen se strachem v očích pozorovat kamaráda, říkajícího, že si ho ten někdo už také pamatuje. Se strachem v očích, protože nevím, co čekat. Přes půlku místnosti jsem byla odškrtnuta jen já a kamarád, ne další spolužáci. Pravděpodobně o nic nejde. Protože pokud ano, tak se můžu prohlásit za ničitelku snů a přání. Nechtěně sice, ale tak. Věřím, že jsem paranoidní, a že pravděpodobně o nic nejde.

Jen mě štve, že se veškeré mé úsilí vyvíjené v průběhu mnoha posledních týdnů dokáže v průběhu pouhých čtyř dnů opět tak pitomě (leč naštěstí snad jen napůl) zpackat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama