Ubikace číslo 12

5. listopadu 2012 v 18:02 | Ela |  Psaníčka nikomu
Rádoby slečinka. Černé boty nad kotníky, zelené punčocháče, fialová sukně, blůzka. Laciná kabelka. Rádoby slečinka, co dodat.


Návraty domů. Domů. Ale kam domů? Zmateně přeskakuji očima z obrazu na obraz. Tento půjde pryč. Ten nad schody. Ten možná do ložnice. Hadovitý had se stěhuje poslední. Nebo první? Vždycky však domů.
Ale kde je ten domov? Ložnice je již vybavená, chybí jí jen obraz a nástěnka. A obraz hadovitého hada, samozřejmě. Postel je oproti mé stávající ohromná, dvojlůžko o standardní délce. Jaký to pokrok oproti mým 170 cm. Červená prostěradla. Cokoliv, po čem kdy mé srdce pištělo. Jen je tu drobná vada na kráse toho všeho. Malinká. Nejen ta vada, i já si v té ohromné posteli přijdu ztracená.
Obývák. Pohodlný gauč uprostřed ničeho. Taková oáza spásy, když se člověk položí na gauč se čtivem. Ale nesmí odtrhnout oči. Poté si připadá jak na návštěvě. Nebo jako všude jinde, nežli doma.
Tak mimo dům, zpátky na bytě? Sama nevím. Pořád ještě ano, ale všechno to stěhování se tak blíží. Odvezou se obrazy, odvezou se knihy. Zůstane sklo, jenž bude také odvezeno. Květiny půjdou. A s posledním ulomeným listem, s poslední záložkou a s posledním tahem štětce odejde i domov. Zůstane ubikace. Ne domov.

Běžím, běžím, podpatky klapou. Klik, klak, klik, klak. Chtěla bych vrátit čas. Někam, do bezstarostné éry. Být s lidmi, které mám ráda. Kdo to vlastně je? Být s lidmi, se kterými mám důvod se smát. Přijde mi, že se všechno slévá do jedné monotónní barvy. Je to jako mlha, naráží do obličeje, prodírá se dýchacími cestami a zahlcuje plíce. Těch světlých bodů je méně, než svíček na hřbitovech. Svíček, které jsou sfoukávány a převraceny větrem.
Pak přijde bezvětří, ani lístek se nepohne. Usmívám se a tvářím se šťastně. Nemám k tomu žádný důvod, nikdo nezapálil plamínek svíčky. Je bezvětří, lístek se nepohne. Ne proto, že by se pohnout nemohl. Ale proto, že žádný lístek na stromě nezbyl.

Utíkám. Prý bych se měla usmívat. Já vím. S křečemi ve střevech a vidinou místa, kam chodí i císař pán sám. Klik, klak. Budu se zas usmívat. A tvářit se šťastně. Jestli taková budu, toť otázka. Křeče mohou být i v obličeji. Klik. Klak. Klik. Klak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama