Nikdy nekončící příběh o koloběhu světa

19. listopadu 2012 v 20:01 | Ela |  Psaníčka nikomu
Aneb den blbec.


Postupem času si buduji rezistenci. K pádům na zem, k mokrým stěnám, ke všemu. Snad i ke kávě a k učení. Ale to je jedno.
Zase mám takové své roztodivné výkyvy nálad. Nejradši bych zalezla třeba pod horkou sprchu a roztopila se. Zalezla bych do peří a zaspala bych. Nebo bych prostě jen někam zalezla. A byl by klid. Od toho všeho.

Klid od neproduktivního učení. Klid od věčného polostěhování. Klid od zimy, bolavé hlavy, neuspořádaného stolu, opadávajících zdí, špinavých hrníčků, nezatnutých zubů a já nevím čeho ještě. Klid od toho podivného bytí a nebytí mnou.

Nevím, co se to se mnou děje, nevím, co se děje se světem okolo. Přijde mi, že se ztrácím sama v sobě. Že se všechno tak nějak ztrácí a splývá do nijaké pošmourné šedi. Sice mám šedou ráda, ale tohle nejsem já. Mám pocit, že ztrácím vzpomínky. Bez vynaloženého soustředění si nevzpomínám na nic dobrého, naštěstí ani na nic zlého. Jasně, občas mě napadá nějaká asociace, ale že bych šla a vzpomínala, to ne. Jak kdyby se mi vymazaly důvody, proč bych měla na něco vzpomínat. Ale čert vem vzpomínky, ony se vrátí. Absence vizí budoucích mě trápí více. Jo, budou vánoce a pak musím udělat zkoušky tak, abych se dostala na fašiangy. A pak si udělám fajfku a bude. Mise splněna.

Vážně, kdybych mohla, odstřelila bych se někam na Měsíc. Minimálně. Zavřela bych oči a vylezla bych z tohoto těla a této duše. Pryč od této osoby bez zájmů a vyčerpávajícího pracovního nasazení. Pryč od té osoby, která se sice snaží zabránit tomu, aby se propadla kamsi na hluboké dno dnešních bezduchých populací. A to i přesto, že se snažila plést. "Zmijozelskou" šálu, ne lidem hlavy.

Vemte mě pryč, prosím, kamkoliv. Pryč od tohoto tvora bez vizí, bez ideálů. Pryč od tohoto mlžného tvora snažícího se mě pohltit svou zpruzelostí, leností, náročností a nezájmem. Přinuťte mě otevřít oči a usmát se na sebe. Dovolte mi zabít toho netvora. Prosím. A dodejte mi trochu síly. Aspoň malinko. Než přijde mráz...

Já prostě nechci, nechci a nechci otupět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Brona Brona | E-mail | 21. listopadu 2012 v 8:37 | Reagovat

Já Ti povím, že taky někdy mám pocit prázdna a zbytečně - proč tady jsem? Někdy si přijdu jak ten dánský kralevic - být či nebýt? Ale pak se vše zlomí jak mávnutím proutkem a jsem šťastná, že jsem. Tak když se odvoláváš na Zmijozel, tak mávni hůlkou a nový život si přivolej resp. změnu.  Držím palce pro proměnu. B.

2 Ela Ela | 21. listopadu 2012 v 19:02 | Reagovat

Ono by bylo taky líp, kdyby občas vyšlo sluníčko a nebyla by pořád ta hnusná pošmourná mlha. To by vyřešilo půlku problémů i bez mávání hůlkou.

3 Brona Brona | 22. listopadu 2012 v 14:12 | Reagovat

[2]: Třeba vyjde, dnes jsem koukala z okna a zdálo se býti docela hezky. Tak doufám, že svítí i u vás. B.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama