Kuličky ptačího zobu

20. září 2012 v 18:17 | Ela |  Psaníčka nikomu
Dnes jsem šla do práce hlídat seniory. Dopadlo to tak, že jsme si s kamarádkou daly před jejím letem do Paříže lahev bílého vína. (Že je mi teď pořád ještě blbě, jak jsem si odvykla pít, je druhá věc.) Seniory jsem pohlídala. A vyrazila pěšky domů.


Že by mi chůze pomohla, to se moc říci nedá. Potkala jsem nějakého tůristu a šla s ním na Vyšehrad. Snažila jsem se něco vykládat, abychom jen nešli a nemlčeli. Ale někde se stala chyba, turista mi nerozuměl tak, jak mi rozumět měl. Nebo mě nechtěl poslouchat, nevím. Na každý pád je to se mnou katastrofa. Z nějakého důvodu je mi souzeno snažit se vést anglickou konverzaci v době, kdy si nepříjdu zrovna nejstřízlivěji. Jako v zimě debata o koleni. Tak snad příště. No, I don't want money, I like to help for free. Jen fotit byste si mě nemuseli.

Po vyhození té proklaté lahve od vína (konečně! Byla se mnou i na Vyšehradě...) jsem přemýšlela. Že je to pravda, že vážně ráda pomáhám lidem. Že jsem nejšťastnější, když jsou lidé okolo mě šťastní. Že to jsou momenty, kdy jsem šťastná i já. Říkám si, jestli by nebylo lepší, kdyby mě někdy potěšily materiální hodnoty namísto lidského úsměvu. Jestli bych neměla prahnout po zrcadlech, almarách, skleničkách, křišťálových lustrech a lahvích nejdražšího vína. Jen tak za odměnu a pro povrchnost. Měla bych? Neměla? Snad měla. Jenže to by prvně musely křišťálové lustry odrážet štěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama