Ach áno!

9. září 2012 v 17:15 | Ela |  Psaníčka nikomu
Tak se pro velký úspěch vracím zase zpátky do svých kolejí. Nějak mi ty důvěrnosti tichým čtenářům chybí. A také si potřebuju někde postěžovat, že je toho na mě hodně.


Stěhujeme se. Tedy možná se někdy přestěhujeme, až to bude hotové. Momentálně akorát padám únavou z cestování na baráček a zpátky. Z hlídání dělníků. Z nakupování svítidel. Ze špatného časového rozložení. Z toho, že na sebe naši křičí. Z jídla. Ze všeho toho šílenství. Vážně.

Nemůžu se dočkat momentu, kdy půjdu do školy. Uvidím spolužáky, konečně nějaký mladší kolektiv.
Včera jsme byly s maminou u známých bab. Průměrný věk 52, řeší se bydlení a děti. Pořád musím ukazovat fotografie, které mám v mobilním telefonu. (Nejradši bych ten křáp dotykový vyhodila z otevřeného okna.) Svítidla, kamna, děti, zahrádka. Přijdu si, jak kdyby mi bylo sto. Příliš rychle stárneme, příliš rychle.

Dnes jsme se byly s maminou podívat na známého. Je mu 82, přežil klinickou smrt, umělý spánek, nikdy neměl jíst, chodit na záchod, myslet. A on je bojovník. Sice sedí ještě na vozíku, ale tuhle už přešel chodbu. Kdyby byli všichni lidé takoví hrdinové...

Sluníčko svítí, kytky kvetou, já chodím občas běhat. Snažím se pravidelně cvičit. Asi jen to mi brání v padnutí do naprosté letargie. Ale ne, já nepadnu. Nejsem ten typ, co padá zoufalstvím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama